Výstava jako mediální událost

„Sada barviček“ – „stavebnice z kostek“ – „bláznivá vesnice“!

Kolonii Werkbundu se hned poté, co 4. června 1932 otevřela své brány návštěvníkům, dostalo v hovorovém jazyce mnoha přezdívek. To ovšem mělo, i ve vztahu k moderní architektuře, ve Vídni již dlouhou tradici. Svědčí o tom pestrá paleta přízvisek jako např. "hlávka zelí" pro Olbrichovu Secesi, "klec pro papoušky" pro stanici městské dráhy a „bedna pobitá hřebíky“ pro budovu Poštovní spořitelny od Otto Wagnera.

Velký mediální zájem

Velký zájem veřejnosti o kolonii Werkbundu se odrážel také v nesčetných zprávách v médiích. Již zahajovací slavnost přenášel rakouský rozhlas RAVAG v živém přenosu. Rozhlasová stanice Radio Wien během následujících měsíců vysílala reportáže a rozhovory s architekty, kde hovořili také Hugo Häring, Gerrit Thomas Rietveld a Josef Frank. Po rozhovoru, který vedl Oskar Strnad s jedním přesvědčeným kritikem na téma: "Co se vám nelíbí na kolonii Werkbundu?", se dokonce strhla i hrubá slovní potyčka mezi nadšenými příznivci a roztrpčenými odpůrci modelové kolonie.

Hlasy pro a proti

Rakouský tisk - především Arbeiterzeitung – onoho roku v létě pravidelně informoval o přednostech a záporech této "největší evropské stavební výstavy". Jedni považovali domy v kolonii (celkem 70) za příliš drahé, jednotlivé domy pak za příliš malé, celkový vzhled za příliš moderní a řešení půdorosů za nezdařilé. Druhá strana viděla v koloniích tohoto typu budoucnost výstavby moderních rodinných domů a moderní bytové kultury. Vedly se polemiky o tom, že ve "většině kuchyněk se vyhlášený jablečný závin nedá ani upéct, a jeho milovníci, tedy osoby objemnějších tělesných rozměrů, se do nich jednoduše nevejdou a po schodišti do sklepa už vůbec nesejdou". Na jiném místě byly domy označovány za "sídliště pro trpaslíky". Všeho všudy ale jak v domácím, tak v zahraničním tisku převažovaly pozitivní ohlasy. Noviny Arbeiterzeitung označily kolonii v den zahájení výstavy za „[…] exemplární architektonické muzeum, aniž by tak však v nejmenším působilo. Je nejživěji živé […]“. Také v Neuen Freien Presse se modelové kolonii dostalo velkého uznání: Kritiky hovořily o tom, jak „pozoruhodně expresivní a rozmanitý je nový styl". V kolonii spatřovaly ale také potvrzení toho, že domy "nejen prezentují bohatství nápadů nejlepších tuzemských i zahraničních architektů", ale že "člověk může vést i v obydlí skromných rozměrů příjemný život, jestliže se zohlední optimální využití prostoru". Ve smyslu Josefa Franka, iniciátora kolonie Werkbundu, to jistě nejlépe vystihl Max Eisler, když o kolonii Werkbundu napsal: „Neboť se zde nejedná o nějakou libovolnou, více či méně zajímavou výstavu, nýbrž o životní otázku naší kultury".

Text: Anna Stuhlpfarrer