Zahradní koncept

Vídeňská kolonie Werkbundu byla v dobových zprávách sice často nazývána zahradním městem, ve skutečnosti je však tento pojem zavádějící. Kolonie byla výstavou domků se zahradami na parcele, kterou dal k dispozici magistrát města Vídně, nikoliv zahradním městem, které by bylo vyprojektováno podle celkového plánu, což by bývalo vyžadovalo komplexnější urbanistický koncept. Na zahradní město by kolonie také neměla potřebnou rozlohu. Možné vysvětlení, proč se pro kolonii Werkbundu používal pojem "zahradní město", lze najít ve vídeňském hnutí na výstavbu sídlištních kolonií z počátku dvacátých let 20. Hnáni bezprostřední bídou poválečné doby, zakládali obyvatelé města rozsáhlé nouzové kolonie s užitkovými zahradami, které sloužily vlastní obživě. V kolonii Werkbundu byly zahradní plochy určeny nikoliv k pěstování plodin, ale především k odpočinku. Každý pozemek měl plochu kolem 200 m².

Zahradní koncepty

Zahrady byly navrženy úmyslně zdrženlivě a jednotně, aby budoucí majitele neomezovala nadmíra stanovených zadání. Namísto oplocení byly mezi pozemky vysázeny živé ploty z ptačího zobu. Od předzahrádky ke vchodu do domu a od vstupu do zahrady až na konec pozemku vedly chodníčky z přírodních kamenných desek. Dřevěné nebo železné pergoly zastiňovaly zahradní posezení. U některých domů byly realizovány individuální zahrady již před výstavou v roce 1932. Osázením zahrad u domů Oskara Strnada bylo pověřeno trvalkové zahradnictví Windmühlhöhe, které patřilo Hanny Strauß. Obytný dvůr domu č. 16 ztvárnil zahradní architekt Alois Berger, zahrady u domů č. 45 a č. 46 navrhl Jacques Groag. Po ukončení výstavy pověřili kupci domu č. 62 vytvořením zahrady zahradního architekta Williho Vietsche z Německa, který sám jeden čas v kolonii Werkbundu bydlel.

Dům a zahrada

Propojení domu a zahrady bylo pro vídeňskou architekturu meziválečné doby ústředním tématem. Domy měly postupem let srůstat se zahradami a včleňovat se tak do přírody. Tuto představu zformuloval Oskar Strnad na příkladu svého dvojdomu: "Jako se stavební korpus sám vzpíná ke slunci, jak se otevírá přírodě, jak se brání větru a nepřízni počasí, jak zahrada přechází ve zděnou podlahu a zdi pokojů vyčnívají do venkovního prostoru. Jde o souznění přírody s geometrickými formami, které ztělesňují smysl, mají však kořeny pevně zapuštěné do země."

Text: Andreas Nierhaus