Obyvatelé

Během plánování proběhla kontroverzní debata o prohlášení sídliště za chráněnou památku se všemi důsledky, které z toho pro obyvatele vyplývají. Architekti v roce 1932 neměli v úmyslu vybudovat památník na věčné časy. Z textů Josefa Franka vyplývá, že jeho záměrem bylo postavit funkční domy, ve kterých se obyvatelům bude dobře bydlet a které se dají přizpůsobovat jejich individuálním potřebám.

Teprve historický vývoj a unikátní postavení vídeňské kolonie Werkbundu umožnily prohlásit kolonii za památku. S tím logicky souvisí i oprávněný nárok na zachování kolonie v originálním stavu.

Určité odchylky vůči původnímu uspořádání je nutno akceptovat, protože se v domech bydlí a obyvatelé mají nárok na současný standard. Například v Rietveldových domech byly v rámci rekonstrukce změněny původně miniaturní koupelny, a do suterénu byly zabudovány koupelny dodatečné. Přestavby, které během desetiletí realizovali nájemníci bez povolení, byly za účasti Spolkového památkového úřadu individuálně přezkoumány. Výsledkem bylo společné rozhodnutí, která stavební opatření byla účelná a přiměřená a mohou být zachována.

Stavební práce představovaly pro obyvatele velkou zátěž. Proto bylo potřebné vytvořit komunikační režim s nájemníky, aby stavební práce mohly probíhat přijatelnou formou pro všechny zúčastněné.

Bylo zřízeno několik komunikačních možností:

• schůzky s nájemníky
• pravidelné konzultační hodiny ve stavební kanceláři
• neformální rozhovory se stavbyvedoucím na místě
• telefonní linka
  
• pravidelné písemné informace

Nejčastěji se probírala témata:

• koordinace sanačních opatření
• stavební harmonogram
• památková péče
• odstranění nepovolených nájemnických přestaveb
• odstraňování vad
• řezání stromů
• přechodné zvýšení nájemného

Nájemníci obdrželi nabídku přestěhovat se během stavebních prací do přechodných bytů. Tři nájemníci tuto možnost využili, ostatní zůstali i během rekonstrukce ve svých domech.