Program bytové výstavby v Rudé Vídni

Na program bytové výstaby města Vídně je nutno pohlížet jako na reakci na sociální situaci po první světové válce, kdy Vídeň postihl hlad, nezaměstnanost a palčivá bytová nouze, která v této době nabyla nelidských dimenzí.

Situace

Hodnocení situace v oblasti bydlení v roce 1919 potvrdilo, že především v kategorii malých a nejmenších bytů ve Vídni, do které patřily byty o velikosti od 1 malé místnosti (kabinet) do maximálně 2 místností, byly podmínky bydlení neúnosné. Většina bytů této kategorie (v roce 1917 to bylo více 400 000 bytů ve Vídni) neměly ani WC ani tekoucí vodu, mnohé místnosti byly osvětleny a větrány pouze nepřímo, chybělo také plynové nebo elektrické osvětlení. Stejně tak hrozivé bylo zjištění, že přibližně jen pouhá polovina těch nejmenších, tzv. kabinetových bytů, disponovala kuchyní. V nájemních kasárnách, které byly pro předválečnou Vídeň typické, byly byty uspořádány podél úzké chodby u vnější zdi dvora, do kterého ústily všechny vchody do bytů. Okna kuchyní a předsíní, pokud vůbec existovala, směřovala na chodbu, dovnitř se tedy vůbec nedostalo denní světlo ani čerstvý vzduch. Také do záchodů, uskupených po straně domů ve dvoře, měl člověk přístup pouze z chodby. Navíc jeden společný záchod sloužil vždy vícero bytům.

Bytový program

Bytová nouze obrovského rozsahu ve spojení s nedostatečnou komerční stavební činností na začátku dvacátých let 20. století nakonec vyústily v bytový program, který vídeňské sociálně demokratické městské správě přinesl uznání i za hranicemi Rakouska. Vídeň zavedla v únoru v roce 1923 daň na bytovou výstavbu na celém území města Vídně, jejíž celý výnos směřoval na výstavbu 25 000 bytů v období následujících pěti let. Při realizaci stavebního programu Rudé Vídně se město vědomě postavilo proti nízkých stavbám a upřednostnilo na území města vícepodlažní nájemní domy. Individuálně byly ale přesto budovány osady rodinných domů a užitkových zahrad na okraji města.

Nové byty

Během deseti let od začátku programu bytové výstavby do vytvoření kolonie Werkbundu v roce 1932 bylo ve Vídni postaveno přes 64 000 bytů, teprve v roce 1934 klesl počet nových bytů přibližně na 2 000 za rok. Všechny byty o ploše 38–48 m² byly vybaveny tekoucí vodou a disponovaly vlastní toaletou, všechny obytné místnosti měly okna a tím i denní světlo. Obecní bytové komplexy, ve kterých bydlely především široké masy příslušníků dělnických profesí, byly zčásti vybaveny rozsáhlým zařízením, které mohlo využívat celé společenství, jako např. koupelny se sprchami a vanami, prádelny, školky a knihovny, ale i chráněné zahrady ve dvorech, které skýtaly klidové odpočinkové zóny pro dospělé, i dětská hřiště.

Text: Anna Stuhlpfarrer