Prodej a pronájem

Domy v kolonii Werkbundu nabízela ke koupi obecně prospěšná společnost pro výstavbu sídlišť GESIBA. Ceny se pohybovaly od 25.000 šilinků za jeden z domů od Margarety Schütte-Lihotzky, až po 65.000 šilinků za největší stavbu v kolonii, dům č. 40 od Oswalda Haerdtla. Už během výstavy se prodalo 14 objektů, později se však již nepodařilo najít další kupce. Bezprostředně po ukončení výstavy v srpnu 1932 se do kolonie začali stěhovat první obyvatelé, zatímco neprodané domy se začaly pronajímat teprve po roce 1935.

Obyvatelé

Kdo byli lidé, kteří se do kolonie Werkbundu začali stěhovat? Liane Zimbler je v roce 1932 popisuje takto: "Sídliště bylo zamýšleno pro vyšší střední třídu (obchodníky, lékaře, advokáty, vyšší úředníky, tedy především pro větší podíl duševně činných lidí), pro rodiny se dvěma nebo třemi dětmi, případně s pomocnicí v domácnosti […].“ Mezi obyvateli sídliště Werkbundu v prvních letech převažovali úředníci, obchodníci, učitelé a učitelky. Mezi nimi byli i četní inženýři a architekti, ale také jednatelé firem a mnoho spisovatelů, herců i výtvarných umělců a umělkyň. Lékařů a advokátů jen několik, zato se zde usídlila řada řemeslnických rodin.

1938–1945

Hermann Neubacher, bývalý prezident Werkbundu a vedoucí společnosti GESIBA, byl v roce 1938 jmenován prvním národně socialistickým starostou Vídně. Kolonie Werkbundu mu zřejmě i nadále ležela na srdci, v srpnu 1938 byly poprvé obnoveny fasády a domy dostaly nové, barevné nátěry. Neprodané domy přešly 30. prosince 1938 z majetku společnosti GESIBA do vlastnictví města Vídně. V letech 1938 až 1945 byli někteří obyvatelé kolonie, stejně jako řada architektů a výtvarníků, kteří se podíleli na výstavě v roce 1932, vystaveni nacistickému rasovému pronásledování. Na konci druhé světové války, na jaře roku 1945, byly mnohé domy závažně poškozeny, několik z nich jich bylo zcela zničeno. Šest domů po válce bylo v jiné formě opět postaveno, na výstavbě se podílel mimo jiné architekt Roland Rainer. Dodnes se zachovalo celkem 64 domů z roku 1932.

Text: Andreas Nierhaus