Vídeň a "nové stavění" kolem roku 1930

Hovoří-li se dnes o novém stavění ve Vídni kolem roku 1930, okamžitě se vybaví jméno Josefa Franka. Tento iniciátor a umělecký vedoucí vídeňské kolonie Werkbundu sledoval nejen v celkovém zaměření modelové kolonie, ale i ve vlastních stavbách a teoretických spisech pojetí architektury, které bude nezávislé na čase a stylu, jež bylo signifikantní pro Vídeň kolem roku 1930.

V centru člověk

V popředí nového stavění primárně nestála estetická kritéria, hledání tvaru nebo principy formy. Do centra pozornosti se dostávají individuální potřeby obyvatel. Dům má být samoúčelný a má podporovat bydlení jakožto centrální činnost člověka. "Moderní je dům, jenž dokáže pojmout vše v naší době živé a přitom zůstává organicky rostlým útvarem“. Toto prohlášení Josefa Franka ozřejmuje pokus zástupců vídeňské moderny osvobodit se od omezení stylu a symbolů a orientovat se jen podle potřeb uživatele, přičemž je při plánování půdorysu vždy nutno zohlednit možnosti zařízení domů mobiliářem nejrůznějších stylů, období, barev a tvarů. Nejčistší forma této vídeňské představy o architektuře a bydlení se manifestuje ve vile ve vídeňské Wenzgasse, kterou v roce 1930/1931 postavili Josef Frank a Oskar Wlach. Tato vila je dnes považována za ikonu moderní architektury v Rakousku.

Kolonie Werkbundu a vídeňská moderna

Rovněž kolonie Werkbundu je příkladem této nanejvýš specifické vídeňské moderny z období kolem roku 1930. Sice se na jedné straně vymezovala vůči uzavřenému systému nového stavění a mezinárodního stylu, aniž by však na druhé straně zapadala do architektury konzervativního měšťanského tradicionalismu. Odpoutána od diktátu formálního jazyka moderny Bauhausu a nejnovějších technologií stavebních konstrukcí představovala vídeňská výstavní kolonie přehlídku individuálních řešení půdorysů a moderních představ o bydlení.

Mezinárodní styl

Mimo typickou vídeňskou modernu se ve Vídni kolem roku 1930 vykrystalizovala také mladá generace, která se orientovala podle zásad mezinárodní avantgardy. Podařilo se jí ve Vídni realizovat několik staveb vynikajících kvalit, mezi které patří např. pracovní úřad od Ernsta Antona Plischkeho, domov mládeže v Krottenbachstraße učitele Bauhausu Antona Brennera, anebo hostinec Heriot od žáků Bauhausu Franze Singera a Friedla Dickera. Jsou to příklady realizací rovnocenných s díly mezinárodní moderny. Uvedené stavby, z nichž se dodnes zachoval pouze pracovní úřad od E. A. Plischkeho, však zůstávají výjimkou.

Text: Anna Stuhlpfarrer