DeutschEnglishPolski

Superblok versus zahradní město

Náš obraz programu výstavby obytných domů Rudé Vídně je dnes sice ovlivněn monumentálními superbloky jako Rabenhof nebo Karl-Marx-Hof, ale hnutí za výstavbu sídlištních kolonií se po první světové válce ve Vídni přesto podařilo prosadit. Kromě četných družstev vystupoval vídeňský magistrát na začátku dvacátých let 20. století také ve funkci organizátora (developera) staveb velkých kolonií řadových domů s užitkovými zahradami, jako příklad zde lze uvést sídlištní kolonie Hermesstraße, Freihof anebo Weißenböckstraße.

Vysoké versus nízké stavby

Sociálnědemokratická městská správa si ve své publikaci, vydané v roce 1926, položila otázku "Bylo by možné realizovat progam 25 000 bytů formou zahradního města?" Tato otázka tehdy zaměstnávalo téměř všechny země v Evropě. Otázka vysokých nebo nízkých staveb se mezi politiky, vědci, architekty a reformátory bydlení stala na dlouhá léta centrálním předmětem diskusí, přednášek, článků a publikací. Polemika mezi přívrženci a odpůrci těchto dvou rozdílných představ o bydlení - vnitroměstský byt na poschodí versus dvoupatrový rodinný dům se zahradou – se ve Vídni začala vyostřovat poté, co se městská správa při realizaci programu bytové výstavby vědomě rozhodla ve prospěch výstavby vícepatrových nájemních domů. Své rozhodnutí zdůvodňovala nedostatkem stavební plochy, vysokými náklady na obslužnost, absencí dopravních spojů a vyššími zřizovacími náklady řadových domů ve srovnání s byty na poschodích ve vnitroměstských velkokomplexech obytných bloků. Tento nový směr bytové politiky výrazně ovlivnila osoba Karla Seitze, který v roce 1923 nahradil zastánce zahradních měst Jakoba Reumanna ve funkci vídeňského starosty.

Paláce lidových bytů

Často jakoby opevněné, různými ozdobami zdobené obecní stavby Rudé Vídně, které z velké části vybudovali žáci Otto Wagnera, již velice záhy vyvolaly kritiku u reformátorů bydlení a zastánců zahradních měst, ke kterým patřil např. Josef Frank. Ve slavném polemickém eseji s názvem "Palác lidových bytů" Frank odsuzoval monumentální, patetické, palácové velkokomplexy obytných domů. Vyznačovaly se podle jeho názoru špatným řešením půdorysů a vyčítal jim rovněž maloměšťáctví. Frank především kritizoval zrušení obytných kuchyní, které sám považoval za jednu z nejdůležitějších vymožeností hnutí na výstavbu sídlištních kolonií.

Jak vytvořit obytný prostor

Rudá Vídeň v rámci svého programu na bytovou výstavbu postavila celkem 64 000 bytů, přičemž 89 % bylo realizováno formou vícepatrových obytných domů. V rámci budování velkých komplexů obytných domů a tak zvaných superbloků, které činí přibližně šestinu z nich, vyvinula Rudá Vídeň na rozdíl od jiných měst a zemí program masové bytové výstavby, díky kterému se mezi vrstvami populace s nejnižšími příjmy podařilo vymýtit bytovou nouzi.

Text: Anna Stuhlpfarrer