Vídeňská bytová kultura

Vídeňská kolonie Werkbundu čítala 70 kompletně zařízených vzorových domů a byla s odstupem největší prezentací vídeňské bytové kultury v meziválečné době. Po první světové válce vznikla ve Vídni specifická varianta nového bydlení, která se zřetelně lišila od převládajícího stylu nové věcnosti, tak jak ho například Bauhaus reprezentoval v Německu. Nebyl už zájem o jednotné obytné prostory, vyprojektované architekty až do posledního detailu, ale o svobodné, rozvolněné a především individuální zařízení. Obyvatelé mají ve svých místnostech skutečně žít a nábytek měnit, kdykoliv se jim zlíbí. Návrháři proto vypracovali a nabízeli mnoho různých individuálních kusů nábytku, které se daly podle libosti kombinovat.

Svoboda

Stěny měly působit maximálně neutrálně a měly být bílé nebo světlé, kusy nábytku byly volně rozestavěny v místnosti. Věcně chladné zařízení místnosti nábytkem z ocelových trubek, jak ho v té době vyžadovali mnozí moderní architekti, v praxi ale realizovali jen zřídka, v Rakousku ho odmítali. Vídeňští architekti viděli v jednotném nábytku z ocelových trubek návrat zastaralého myšlení v "soupravách", které moderní kultura bydlení překonala. Architekti by se měli při navrhování obytného prostoru vůbec držet zpátky a budoucí obyvatele akceptovat jako plnoprávné spolutvůrce: "Dobré zařízení je výsledkem dobrého vkusu a nemá nic společného s uměním", píše Josef Frank.

Odpočinek

Obývací pokoj, tvrdili moderní vídeňští architekti, je protikladem pracoviště. A proto by nemělo nic připomínat práci, všechno strojové by mělo zůstat venku. Ornamenty se vyskytovaly už jen na výrazně vzorovaných látkách, jak je navrhoval Josef Frank. Pozorování ornamentů, tvrdil Frank, slouží uvolnění a tím odpočinku od práce. Kusy nábytku byly utvářeny s mimořádnou láskou k pečlivě propracovanému detailu a odlišovaly se tak od tehdejší masové produkce. Josef Frank, Jacques Groag, Walter Sobotka, Oskar Strnad a další utvářeli v roce 1932 i výstavní prostory kolonie Werkbundu na základě hluboce humanistického a sociálního přístupu, který byl reakcí na aktuální přílišné zdůrazňování strojové estetiky, funkcionalismu, racionalizace a normování. V roce 1927 napsal Josef Frank: „Osm hodin denně musíš v potu tváře pracovat, šestnáct hodin je ale zasvěceno klidu a zábavě. Neboť člověk není ani stroj, ani kapitálová investice, která se musí vyplatit, nýbrž pracuje tak dlouho, jak musí, aby mohl být ve zbylém čase člověkem.“

Text: Andreas Nierhaus