dům Brenner (č. 15-16)

Oba přízemní podsklepené řadové domy na adrese Engelbrechtweg s celkovou obytnou plochou 63 m² projektoval vídeňský architekt Anton Brenner. Vstup do těchto domů je realizován přes malou severně situovanou předsíň, na kterou pak relativně kompaktně navazují kuchyň (vstup v jednom domě přes obývací pokoj, ve druhém z předsíně), koupelna a WC. Srdcem obou domů je prostorný, na jih orientovaný obytný dvůr, kolem kterého jsou do tvaru L umístěny obývací pokoj a dvě ložnice. Do dvora, který je ze strany uzavřen sousedním přilehlým domem a je tak chráněn před pohledy z okolí, lze vstupovat jak z větší ložnice tak i z obývacího pokoje, čímž se prakticky zvětší obytná plocha. V oficiálním katalogu o kolonii Werkbundu z roku 1932 píše Anton Brenner v příspěvku "Přízemní dům v kolonii" na téma obytný dvůr: „Tak jako jsou obytné místnosti v domě chráněny závěsy, žaluziemi apod. proti pohledům zvenčí, zajisté existuje přání mít i místo pro pobyt venku, který rovněž skýtá ochranu před pohledy cizích. Doba, kterou trávíme gymnastikou, sluněním se či u bazénku, vyžaduje venkovní prostory chráněné před okolím. Vzorem zde budiž římský dům, který byl uskupen kolem obytného dvoru, tzv. atria, v němž se pak nacházely květinové záhony, pergola, bazének, a který představuje uzavřený venkovní obytný prostor, jež se dá, na rozdíl od otevřené zahrady, uzavřít závěsem a umožňuje nerušený čas při slunění se a pod sprchou".

Co je v návrzích Antona Brennera pokrokové a co se projevuje také v jeho domech s podloubím ve Frankfurtu a v Berlíně, spočívá především v promyšlené koncepci půdorysu a v pokusu o dosažení maximálně racionálního vedení domácnosti. Vědomé rozhodnutí ve prospěch přízemních domů v kolonii má na jedné straně usnadnit každodenní práci v domácnosti tím, že odpadne nutnost vycházení a opakovaného scházení po schodech nahoru a dolů. Na druhé straně má vzniknout možnost přes den využívat ložnice jako rozšířenou obytnou plochu. Komplex veškerých místností v jedné úrovni navíc přispěl k většímu pocitu soukromí obyvatel, protože se zabránilo pohledu do sousední zahrady.

Domy v roce 1932 zařídili Ilse Bernheimer (dům č. 15) a Anton Brenner (dům č. 16) nábytkem z ocelových trubek. Historické snímky ukazují u Brennera v zadní části domu dvě pohovky (se závěsem, aby se klidová oblast oddělila od zbylého prostoru). Naopak u Bernheimer tuto plochu téměř zcela zabírá skříň. Anton Brenner, který působil ve Frankfurtu na Úřadu pro pozemní stavitelství u Ernsta Maye a v roce 1929 vyučoval na umělecké škole Bauhaus v Desavě, patřil coby propagátor "nového stavitelství" k pokrokovějšímu proudu architektů podílejících se na kolonii Werkbundu.

Text: Anna Stuhlpfarrer