dům Lurcat (č. 25-28)

Řadové domy André Lurçata, jednoho z nejznámějších protagonistů funkcionalismu ve Francii a zakládajícího člena Mezinárodních kongresů moderní architektury CIAM, patří díky uzavřenému hranatému vzhledu se zaoblenými schodišti, jakoby přilepenými na přední stranu domovních bloků, k nejmarkantnějším stavbám ve vídeňské kolonii Werkbundu. Odmítavý charakter fasády z ulice je navíc zdůrazněn zredukovaným počtem okenních štěrbin, které připomínají střílny, a patrovou zdí před přední zahradou. Zcela jiný dojem pak budí fasáda směrem do zahrady: Zde Lurçat prostřednictvím souvislých okenních pásů (oken propojených do souvislých řad) otevírá místnosti obou pater směrem na jih: kontrast na slovo vzatý. Bílá řada domů s tmavě šedými pásovými okny a průběžnou střešní terasou (přístupnou pouze z domu č. 25) nese na úzké straně, směřující do města, zářivě červený nápis „Wiener Werkbundsiedlung 1932“.

Čtyři jižně orientované domy s obytnou plochou vždy 68 m² jsou přísně rozčleněny na tři funkční oblasti podle poschodí. Při zastavěné ploše o velikosti pouhých 38 m² přitom bylo nutné zredukovat průchody na minimum. Základová plocha řadových domů je v přízemí přibližně pouze z poloviny zastavěná a zahrnuje kromě hospodářského traktu se zádveřím také předsíň, prádelnu, sklep a komoru, ale i zastřešené posezení a průchod do zahrady (později byl zazděn). Přes schodiště, které ze stavebního bloku vyčnívá, se po schodech z umělého kamene vystoupá do prvního patra, do kterého je kromě obývacího pokoje situována také kuchyň, komora a WC. O patro výš se vstupuje do malé předsíně, ze které je vchod do dvou ložnic, které jsou odděleny koupelnou uprostřed. Kritici stavbám André Lurçata vyčítali nejen odmítavý charakter a pro zdejší zeměpisnou polohu nepříznivě zvolený typ oken, ale také a především koncepci půdorysu, která s sebou přinášela neustálou nutnost zdolávat schody.

Pro zařízení domů plánoval André Lurçat variabilní nábytek jako např. vyklápěcí postele a stoly. Nákresy půdorysů prezentují rozdělení na denní a noční interiér, jak by například mohl vypadat ve druhém patře. Postele jsou přes den sklopené a "zmizí" ve vestavěné stěně, ložnice jsou tedy použitelné i přes den a obyvatelé mají k dispozici obytný prostor, ve kterém přes den mohou trávit čas. Lurçat není ve svých úvahách o racionalizaci bytů pomocí vestavěného nábytku osamocen. Naopak, právě toto téma bylo od počátku dvacátých let 20. století předmětem četných kongresů, publikací a výstav.

Text: Anna Stuhlpfarrer