dům Fellerer (č. 57-58)

Řadové domy Maxe Fellerera v ulici Woinovichgasse patří spolu se sousedícími stavbami architektky Margarete Schütte-Lihotzky (dům č. 61 / 62) k nejmenším realizacím vídeňské kolonie Werkbundu. Menší zastavěné půdorysy má už jen řada domů v Jagicgasse, kde stavěli Eugen Wachberger (dům č. 21 / 22), Clemens Holzmeister (dům č. 23 / 24), Walter Loos (dům č. 19 / 20) a Karl Augustinus Bieber s Otto Niedermoserem (dům č. 17 / 18). Spíše nižší domky Maxe Fellerera vykazují téměř čtvercový půdorys, zastavěná plocha je 36 m². Tmavá dvojokna odpovídají klasickému vídeňskému způsobu stavění.

Max Fellerer studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Otto Wagnera a dlouhé roky pracoval jako vedoucí architekt v ateliérech Josefa Hoffmanna a Clemense Holzmeistera. Jeho řadové domky mají přízemí rozvržené do dvou zón a do dvou vrstev, což je prostorový koncept velmi podobný sousedícím domům architektky Schütte-Lihotzky. V obou případech je obytná místnost, která zabírá polovinu půdorysu a celou šířku domu, situovaná paralelně se zahradou. Obývací pokoj je spojen s venkovním prostorem čtyřdílným oknem a prosklenými dveřmi, uprostřed místnosti umístěný komín ho rozděluje na dvě části. Předsíň, kuchyň, WC a schodiště směřují naopak do ulice. Ale zatímco kuchyň u Schütte-Lihotzky navazuje na obývací pokoj, u Fellerera se do ní vchází z předsíně. Po schodech v předsíni člověk vystoupá do prvního patra, kde se kromě větší ložnice nasměrované do zahrady a koupelny, nachází malá ložnice rozdělená vestavěnou šatnou na dvě části. Na historických fotografiích vidíme tuto úzkou, protáhlou místnost s postelemi umístěnými v nikách. Stísněný pocit umocňuje ještě stolek, křeslo a další židle. Dům č. 57 zařizoval Max Fellerer sám, za interiér domu č. 58 byl zodpovědný vídeňský architekt Egon Wiltschek (z domu č. 58 se nedochovaly žádné fotografie vnitřního vybavení).

Domy Maxe Fellerera jsou orientovány směrem na jihovýchod a v zahradě na terase se nachází posezení. Stejně jako sousední stavby z dílny Margarety Schütte-Lihotzky se prodaly již během výstavy v roce 1932. Oběma se podařilo docílit maximální kvality bydlení na minimální ploše, což odpovídalo požadavku již druhého Mezinárodního kongresu moderní architektury (CIAM) ve Frankfurtu v roce 1929, který měl heslo "Byt pro existenční minimum". Max Fellerer patří k nejvýznamnějším architektům tak zvané druhé vídeňské moderny, do které jsou řazeni také Josef Frank, Oskar Strnad, Ernst Plischke a Margarete Schütte-Lihotzky.

Text: Anna Stuhlpfarrer